Web Jednoty Československé obce legionářské a

Sdružení válečných veteránů Moravskoslezského kraje

Od genocidy páchané Němci na našem národu k přesídlení tzv. sudetských Němců

PhDr. Václav Kural, CSc.,.
I.

Němečtí okupanti v závěru války

Až do závěru války a okupace tedy komunisté Benešova nacionálního radikalismu v německé otázce nedosahovali; nejpodstatnější je však skutečnost, že protiněmecká radikalizace české společnosti předstihovala jedny i druhé. Původně byl extrémní program německého vysídlení odbojem zformulován ve stavu nejvyšší národní nouze; v roce 1940-41 byl českou politiku a na ještě extrémnější a agresivní "Endlösung", extrémní, leč záchrannou reakcí na válku, na drsnou okupační tj. na německý program české národní záhuby. Nyní, v letech 1944-45 se situace změnila: Vítězný konec války byl nezvratný a s ním odpadala i úzkostná obava o českou existenci. Dalo by se tedy říci, že s poklesem intenzity "záchranného syndromu" nastal okamžik vhodný k tomu, aby Češi své německé řešení, vzniklé v nejhlubší národní krizi, s klidnější myslí přehodnotili a opět docenili kritéria antifašistická.
Bylo by to bývalo asi pro všechny a i pro dnešek stejně jako pro dějiny lepší. Bylo to však v konkrétně historické situaci možné? Není to na malý, tak bitý a ponižovaný národ požadavek poněkud upřílišněný? A navíc: Udělali vlastně sami Němci a Němci sudetští (nechceme-Ii už něco takového po nacistech) něco pro to, aby tento český obrat umožnili a stimulovali? Aby se s nacisty rozešli, aby je zbavili vlády, ukončili válku, aby změnili okupační politiku? Bohužel nikoliv.
Pro pochopení situace je zde nutné se poněkud vrátit: Když Frank přejímal po Heydrichově smrti otěže okupační politiky v Protektorátu, poněkud je povolil: Zbavilo-Ii, jak jsme už napsali, "obrácení čela pancéřových vojsk generála Guderiana" před Moskvou v zimě 1941-42 kamarády Heydricha a Franka "leckteré pýchy", potom další průběh války si vynutil, aby okupační moc "nedělala nic, co škodí vítězství", a dělala to, co mu poslouží: Systematicky prováděnou politickou neutralizaci, odpolitizování češství, snažila se vyzískat z bohatých lidských a hospodářských sil (českého) prostoru a jeho obyvatel všechno pro německou válku. Tento pragmatický posun se však dělal, aniž by se měnil konečný cíl- "Endlösung" - a aniž by se tarasila cesta k němu. A tak na jedné straně je vidět jisté omezení teroru ovšem pouze ve srovnání s vypjatou érou Heydrichovou a poheydrichovskou. Pod povrchem zůstalo v podstatě vše při starém, jedině s tím rozdílem, že teror byl přesně dávkován, časován a směrován a nebyl tolik roztrubován do širého světa: "Vždy a v každou hodinu a nejrychlejší cestou jsem odstraňoval okruh pachatelů a pomahačů, v nejdalekosáhlejším smyslu a nejbrutálnějšími prostředky, Také dnes máme okolo 100 poprav měsíčně a zasahujeme bleskově a nejostřeji, eventuálně pomocí 'Sonderbehandlung' [zvláštního zacházení, tj.popravy bez soudu]," Pouze to široce nepropagujeme - česká šeptaná propaganda to udělá za nás, charakterizoval svou metodu sám Frank.
Do arsenálu jeho politiky - podobně jako už do Heydrichovy - patřilo, pravda, i nějaké to "cukroví" - oficiálně povolovaný český folklor, sport, svatováclavská tradice a občas i milostivá a podbízivá slova, zvláště o obraně před bolševismem. Za tím se však skrývala snaha dojít přes odpolitizování češství nejdříve k duševní a pak k národní asimilaci, "aby bylo posléze dosaženo pravé přenárodnění.''
Češi sice neměli nic proti tomu moci si za války zasportovat, zazpívat a zatancovat v národních krojích, vcelku však tuto kouřovou clonu dokázali prohlédnout a zejména zřízení německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu (20. srpna 1943) v čele s Frankem je dotvrzovalo v přesvědčení, že říši nejde o nic jiného než o české ponížení a národní likvidaci, jakmile by válka dopadla podle jejich představ a potřeb.
Ostatně i umírněná fasáda začala z Frankovy stavby brzy opadávat: Po krátkém patu mezi odbojem a okupantem v r. 1943 a v první polovině roku 1944, kdy český odboj, vysílený likvidací již tří svých vůdčích garnitur a do značné míry dovedně kontrolovaný gestapem, nebyl schopen přejít do účinného protiútoku, došlo na podzim 1944 ke změně: Krize německé války, Slovenské povstání a příchod sovětsko-českých partyzánských desantů zostřily situaci a navodily i krizi okupačního systému. Ve strachu, že "bolševik chce podle velkorysého plánu udeřit ze Slovenska do centra říše", vzbouřit Protektorát a 300 000 cizích dělníků, držených v táborech na území sudetské župy, nařídil Frank "stát do posledního" a bránit pro říši český prostor až do konce.
Učinil sice Čechům jisté námluvy "neurathovského" typu, avšak současně tvrdě zesílil teror, zejména proti moravským oblastem, sousedícím se Slovenskem, a později i v dalších partyzánských rajonech.
Náhlé soudy odsuzovaly k smrti a popravovalo se veřejně, i bez jakéhokoliv soudu. Frank rozhodl: "Jako odstrašující prostředek proti banditům v pohraniční oblasti je nutno ihned podrobit zvláštnímu řízení větší počet banditů... jakož i jejich pomahačů nebo osob, které uprchly z práce a o kterých se dá předpokládat (!), že se chtějí přidat k banditům, a veřejně je pověsit... a nechat viset na šibenici 48 hodin... z politického hlediska je žádoucí, aby v nejbližších dnech byl proveden větší počet takovýchto exekucí, a z tohoto důvodu má přestat předávání soudům. Výslechy dopadených je třeba provést okamžitě a zkrátka, jakékoliv byrokratické a lidské [I] ohledy mají odpadnout.''
V tomto duchu nechalo gestapo 14. prosince 1944 v beskydské obci Morávka náhlým soudem odsoudit a hned popravit 14 vesničanů za podporu partyzánů.19. prosince následoval masakr obcí Lipovec a Litoměřice na Českomoravské vysočině - také za podporu partyzánství. Do lesů byly vyslány malé provokační a pátrací skupiny (Jagdkommanda a Einsatzkommanda) se základnami "Tetřev". To vše stupňovalo i teror, i českou nenávist – padlých přibývalo.
Partyzáni se zprvu německé zimní ofenzivě brání, časem však protiútočí - i diverzemi i zásobovacími přepady i odvetami proti Němcům podle biblického oko za oko, zub za zub. Když se fronty na jaře 1945 přiblíží, konflikt vrcholí v jakési malé partyzánské válce, v níž se německá strana smutně vyznamená: Komando SS včele s O. Skorzenym krutě ztýrá a v hořících domech upálí lidi z horské obce Ploština v Beskydech a poté i v blízkých Vařákových Pasekách a Prlově.
České obyvatelstvo, sužované vystupňovanou zásobovací bídou všeho druhu, důsledky bombardování i jinými "slastmi" nechtěné války, povzbudili Němci k další zaťaté nenávisti, když vehnali proti českým zájmům mládež kopat na východní, severní a jižní Moravě zákopy a když zavedli přísné tresty za ,,Arbeitsbummelei":
Za pracovní liknavost či obcházení práce posílalo gestapo do "Polizeigefängnis" v Terezíně nebo do jiných kárných táborů s ostrým "výchovným" režimem na 6 týdnů, 3 měsíce nebo "až do konce války". V továrnách, skladech atp. se podle plánů ARLZ (Auflockerung, Raumung, Lähmung, Zerstörung - uvolnění, vyklizení, ochromení, zničení) začal připravovat odvoz či devastace potravin, surovin, dobytka, důležitých hotových výrobků i - lidí. V únoru 1945 se opatření dle "A" prováděla na východ od čáry Uherské Hradiště-Kroměříž-Olomouc, opatření dle "L" a "Z" byla potom připravena a zčásti uvedena do chodu zejména na Ostravsku (Vítkovické železárny).
Karlova Huť, Báňská a hutní, doly, mosty apod.). Zprávy o tom a ovšem také zprávy o ničení, provedeném před ústupem na Slovensku, napjaly strunu české nenávisti do ještě vyššího tónu. "Vysoké cé" však tu ještě mělo zaznít:
Počátkem roku 1945 nechala německá správa projíždět přes Čechy a Moravu vlaky s vězni přifrontových koncentračních táborů z Polska, s obskurním cílem evakuovat je před sovětským postupem. V lednu, kdy mrazy dosahovaly až -20°C, projely směrem na Mauthausen a další tábory v Německu jako první vlaky z Osvětimi (dokončení likvidace této továrny na smrt, známé mj. z úděs budícího francouzského dokumentárního filmu ,,ŠOA", se vlastně odehrálo v této formě u nás). Zpráva o transportech se šířila po vlastech českých doslova rychlostí blesku. Češi už toho věděli o poměrech v koncentrácích z cizího rozhlasu i z vyprávění některých navrátilců dost, avšak to, co nyní spatřili na vlastní oči, znamenalo něco jiného než pouhý doslech. Bylo to doslova poselství z nejhlubšího kruhu Danteho pekla. Jako by německý konflikt s humanitou a s evropskými národy - a pří­mo s Čechy - nebyl už tak dost naplněn nenávistí, dali si "vrchní nacisté" se zvrácenou zpupností záležet, aby "strunu" napjali až ke zvuku, který bez újmy už organismus nesnese.
Vlaky smrti, jak se jim hned začalo říkat, projely Moravou a Če­chami od severovýchodu a severu na jihozápad, západ a jih, od Bo­humína a Děčína na Domažlice, Cheb a Břeclav a nevynechaly ani tak velká centra jako Plzeň, Brno, Prahu. Tím vlastně vzniklo jakési obludné pojízdné teatrum, na němž nacismus demonstroval, co do­káže dělat s člověkem, jehož úděl byl v otevřených (!) vagonech vla­ků smrti ještě horší než v samotných koncentrácích: Tady už nebylo prakticky vůbec nic k jídlu, tady nebyla vůbec žádná ochrana před mrazem, tady se umíralo pořád - hladem, mrazivým větrem, kulkou, pažbou i klackem. A často nebylo ani kam padnout, protože uhláky byly tak naplněny, že vězňové museli stát, namačkáni jeden na dru­hého.
Aniž bychom chtěli nově evokovat staré nenávisti, nemůžeme neu­vést aspoň pár drobných svědectví - bez toho totiž nelze pochopit závěrečnou eskalaci české nenávisti stejně jako skutečnost, že trans­fer nakonec překoná všechny, i ty nejradikálnější projekty:
24. ledna 1945 projely (mimo dílčích transportů jiných) stanicí Přelouč vlaky č. 90858 (příjezd v 9,48, odjezd v 11,46 hod.) a 6226 (příjezd v 16,19, odjezd v 17,01 hod.) Oba měly po 60 vagonech. "Již pohled na příjezd vlaku byl příšerný. Vězňové, zkřehlí zimou, ve vozech stáli, hlavy přikryté umouněnými hadry... přešlapovali kymácením z nohy na nohu, takže celý ponurý lidský náklad vlaku byl v kymácivém pohybu a tvořil hrůzný obraz apokalyptický. Již před pří­jezdem hlásili strážníci trati, že z vlaku jsou vyhazovány mrtvoly vězňů. Když vlak přijel, spatřili jsme s hrůzou, že téměř u každého vagonu s brzdou byly v budce či ochozu pro brzdaře narovnány mrtvoly vězňů, oblečené jen v cárech hadrů. Kromě toho měl vlak na konci jeden otevřený vůz, kam byli mrtví vězni házeni. Stav živoucích vězňů byl žalostný; při 19° mrazu byli oblečeni většinou jen roze­dranými kalhotami a kabátem, zpod kterého jen některým vykukova­lo rozedrané a umouněné prádlo. Obuv byla děravá a mnozí, kteří měli odvahu slézti s vozu, byli bosí... Vězni byli vyhladovělí a žízniví (říkali, že již 6 dní nedostali nic k jídlu), pokoušeli se slézt z vozů, nabírali špinavý a znečištěný sníh na nástupištích, který pak hltavě polykali. Byl-Ii takový vězeň spatřen hlídkou... bil esesák silným obuškem vězně hlava nehlava ubožáci snášeli bití bez odporu...".
O něco později předvedly oba vlaky stejné divadlo v Kolíně, kde se jaksi navíc vrhlo několik vězňů raději pod přijíždějící vlak. A podobně v jiných "štacích".

V únoru se odehrálo druhé, tentokrát většinou pěší dějství, když hlavně přes severní Čechy přeháněli Němci jako stáda dobytka desetitisíce válečných, hlavně sovětských zajatců a vězňů (kupř. jen obcemi Chotětov, Hřivno a Sušno na Boleslavsku prošlo od 24. února do 14. března na 40 000 a obcemi Bašnice a Horní a Dolní Dobrá voda od 18. února do 4. března okolo 60 - 70 000 lidí, o nichž kroniky mluví jako o mučednících).
Na jaře navázalo dějství třetí s epilogem přímo ve dnech květnového povstání a nové svobody. A opět to známé divadlo: "Naproti vozům, kde jsme byli zavřeni my, transportovaní vězňové z továrny 'Bohemia', byl rozložen tábor jakýchsi podivných a v prvním okamžiku podivně znetvořených, lidem nepodobných tvorů, kteří se váleli na holé zemi v blátě a sněhu. Jen pomalu jsme se dozvídali, že to jsou vězňové z jakýchsi narychlo evakuovaných koncentračních táborů, kteří jsou již několik týdnů na pochodu smrti... Nepokouším se popsat a myslím, že by nikdo na světě nedovedl vylíčit, jak vypadaly zbytky těchto, kdysi také lidí."
Snad nejstrašnější scéna se však odehrála na hranici mezi Protektorátem a odtrženým územím u Nýřan, kde z obdobně zbídačeného vlaku uprchlo při hloubkovém náletu amerických letců asi 100 vězňů.
Štvanice na ně se totiž nezúčastnili jen strážní, - z nichž ti, kteří patřili k wehrmachtu, prý měli na rozdíl od SS aspoň špetku slitování - ale i "místní a okolní nacisté... Byla to štvanice, jaké Nýřansko nikdy nezažilo, kromě stávky r. 1840... Záhy bylo po nýřanských ulicích vidět hloučky i jednotlivé trestance, vedené zuřivými Němci. Byli v zuboženém stavu, bosí nebo polobosí, v několika cárech oděni, někteří téměř nazí. Na těle nebylo téměř místa, kam by nezasáhla pažba pušky, rána klackem nebo okovaná bota... Primát v zajišťování měli němečtí sedláci z nedalekých Úherců..." Při masakru zadržených u Humboldtky (důl) bylo umláceno asi 70 vězňů. Vlak se pak přesunul do Stoda, kde vysílením zemřelo nebo bylo ubito 239 vězňů.

Nechť čtenář promine tyto naturalistické popisy, ale vyhnout se tomu nebylo dost dobře možné; nejen snad proto, že v německé dokumentaci exodu sudetských Němců byl analogický postup zvolen, ale zejména z důvodů věcných: Bez zaregistrování těchto drastických jevů před koncem války nelze dost dobře pochopit, proč česká nenávist proti Němcům tak prudce eskalovala, proč rozlišení mezi "němectvím" a "nacismem" bylo nyní tak mlhavé až nulové. V nejděsivějším představení, jaké se kdy u nás odehrálo, na pohyblivých jevištích transportů smrti sehrála říše tu nejhorší hru, jakou sehrát mohla – sice především také se svými oběťmi, konec konců však se samotnými Němci. Na jednom z vagonů smrti u Svinova byl viděn stařec, který neustále "jako na kolovrátku" a v zjevném šoku z vysílení stále volal: "Já, starý evangelický farář, předobrý lide český, až přijde den odplaty, nešetři ani nemluvněte!'' A když prošel transport ruských válečných zajatců obcí Dolní Sloupnice, zapsal tamní kronikář do své knihy: "Žádná propaganda by nebyla dokázala proti Němcům tolik jako pohled na tyto ubožáky a na surové zacházení s nimi.'' Krátce před květnovým povstáním dostal se jeden z vlaků smrti až do Prahy. Pražané odvezli přes 700 vězňů do nemocnic a další ukryli. Tak pohyblivé jeviště skončilo svou děsivou pouť přímo v centru politického života Čechů a navíc právě v předvečer českého povstání. Horší režii si z německého hlediska snad ani nelze představit...

Rozchod
V této atmosféře se tedy odehrávalo poslední kolo celého mnohasetletého soužití Čechů s Němci ve společném státě - zprvu rakouském, potom československém a nyní velkoněmeckém. Výsledkem jejího působení bude, že se v českém myšlení a konání prosadí ještě radikálnější řešení, než jaké přijala emigrace a než jaké koncem r. 1944 předložila Spojencům…
Do výsledné odpovědi však mělo ještě jednou vstoupit dění na domácí frontě. Jak jsme se již pokusili vylíčit, byla česká společnost i v závěrečných fázích války podněcována ve své protiněmecké nenávisti právě samotnými Němci, resp. nacistickým režimem. To pokračovalo i v posledních dnech války a okupace. Na samém počátku května vzniklo v Čechách a na Moravě ozbrojené české povstání, jehož centrálním bodem se od 5. května stala Praha. Nebylo by správné je bagatelizovat poukazem na nechvalně známé úsloví "za pět minut dvanáct"; i jiná povstání vznikala až poté, když se k nim přiblížila fronta, a vítězná byla (s výjimkou Jugoslávie) až tehdy, když se k nim frontová vojska včas probila. K českým zemím - ač byly okupovány jako první - se fronta dostala až naposled.
Ovšem i teď bylo na 850 kilometrů dlouhé frontě, která s nimi souvisela, soustředěno 62 německých divizí s 900 000 muži, 9 700 děly, 2 000 tanky a 1 000 letadly. Tato vojska měla rozkaz se bránit a maršál Schörner ho hodlal plnit, a to i pomocí drakonických trestů, Povstání poslední německou obranu podemlelo, a proto se ho Němci snažili nemilosrdně pacifikovat. Velitel skupiny armád "Mitte", maršál Schömer, 1. května ve svém rozkaze proti přerovskému povstání konstatoval, že "za dnešní situace je vhodný každý prostředek, aby se zabránilo vzplanutí povstaleckého hnutí. Nesmíme teď ukázat žádnou slabost a musíme bezohledně zakročit proti ohniskům nepokoje. Účastníky je nutno decimovat".
To se také dělo - i poté, když už šlo skupině "Mitte" hlavně o to, prodrat se na západ. Popravovalo se a zabíjelo se nejen v Přerově, ale i v okolních obcích. 5. května vypálily německé jednotky Javoříčko a popravily zde 38 obyvatel. Nazítří masakrovaly odbojové představitele v Třešti. Následují popravy ve Velkém Meziříčí, Poděbradech, Turnově, Mělníku, atd. Německé letectvo bombarduje Prahu, Mladou Boleslava další místa. Teror zažily i některé zcela malé obce. Tak v Psárech, kde občané na barikádě bránili postupu SS na Prahu odvlekli Němci 13 mužů, při výslechu jim lámali ruce a nohy, Janu Karasovi vytrhli jazyk, ostatní pobodali bodly a zastřelili. Podobné věci se udály i kupř. poblíž českobrodského vysílače, v Lahovicích, Holicích, Stránčicích... Nešlo však jen o odvetné akce za pozvednutí zbraně: V Chlumci n. Cidlinou nechal nucený správce panství hraběte Kinského Kurt Wawrzik 5. května zastřelit 4 občany za to, že ozdobili svá vozidla československými prapory.
Tyto brutality se koncentrovaly v Praze. K. H. Frank, když mu nevyšel jeho tah s kolaborantskou vládou, se rozhodl povstání utopit v krvi: "Celé to hnízdo musí hořet", prohlašuje velitel SS hrabě Pückler a Waffen SS, stažené ku Praze z okolních cvičišť, spojují svůj útok nejen s regulérním bojem, ale i s masakrem civilních rukojmí: …z Lidového domu odvádějí do Karlína na 400 osob, ze Spořičova na Pankrác přes 1 000. " Některá rukojmí postřílejí, jinou část, včetně žen a dětí, ženou před tanky proti bránícím se barikádám, nešťastníky nutí, aby je rozebírali, a pak je střílejí rovněž. Na Zelené lišce vnikají SS do sklepních krytů a zabíjejí tam 37 osob, z toho 10 dětí od 6 do 15 let a 13 žen, z nichž dvě byly těhotné.
A tak z českého pohledu symbolizují tečku za šesti lety českého života v německém státě a v širším smyslu i za celou epochou českoněmeckých vztahů na základně společného (habsburského, československého, velkoněmeckého) státu v prvním pořadí právě tito mrtví Češi: Padlí v boji, zavraždění zajatci i civilisté, dospělí, starci, děti, .....desítky zohavených těl, uřezané uši, vydloubané oči, ubití střelami a pažbami. A do toho přicházejí na kost vyzáblé, zmučené lidské trosky z Terezína Buchenwaldu a ostatních koncentračních táborů a s nimi nová hrůza - z toho, co tito ubožáci zažili - i z toho, kolik dalších už nepřijde nikdy.
Popis těchto věcí nemá přiživovat staré emoce a rozhodně nečinil autorovi žádné potěšení. Byl však - aspoň ve stručnosti a s jistou drsnou narativností - nevyhnutelný; jednak proto, že byly součástí historie a daného katastrofického vyústění česko-německých vztahů, jednak i proto, že bez jejich registrace nelze pochopit českou reakci: Tu bezprostřední, také násilnou, někdy dokonce tak brutální a nízkou, že je nám z toho stydno, i tu dlouhodobou, politickou, která potvrzuje konec česko-německého soužití ve společném státě vysídlením sudetských Němců. Tento konec "Konfliktního společenství“ se odehraje takovým způsobem, že to nakonec převýší i ty nejradikálnější projekty z doby války, neboť žádná politická strana, i kdyby snad chtěla, se nebude moci odvážit rozbouřené protiněmecké nenávisti domova čelit nějakým řešením umírněným. Ten krvavý a neblahý závěr okupace, v němž se vládnoucí nacismus tak krutě provinil - samozřejmě na Češích, ale de facto i na německém národě - způsobil, že "deter­minace [české] politiky drsnou a společenskou situací byla taková, že žádný politický směr, který aspiroval na vážnou praktickou roli v řízení státu, nemohl 'německý artikul' odbojového programu, tj. transfer, opustit.'' A nejen to, radikalizoval jej do krajnosti, neboť do hry pak vstoupily i ošidné, zdaleka ne vždy čisté praktiky poválečného poli­tického zápasu, které se na vysídlovaných Němcích krutě podepsaly…

PhDr. Václav Kural, CSc., Místo společenství konflikt!, Praha 1994,str. 241-252, autor delší dobu, a to až do své smrti, spolupracoval s KSH.

http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/od-genocidy-pachane-nemci-na-nasem-narodu-k-presidleni-tzv-sudetskych-nemcu.html

© svv-msk